PTAL SE JIRKA ZAHRADNÍK 26.5.2014
J. Z. Kolikátý jsi ročník narození?
M. W. Narodil jsem se roku 1960.
J. Z. Vzpomínáš si na svoje hudební začátky, byla to basa nebo jiný nástroj?
M. W. Začínal jsem v osmé třídě na elektrickou kytaru, byl jsem celé prázdniny na brigádě, ale pak mi stejně museli rodiče půjčit zbytek peněz. Na španělku jsem se pokoušel cvičit od šesté třídy, tzn. od roku 1972.
J. Z. Jak se jmenovala tvoje první kapela a kdo v ní hrál?
M. W. Bylo to na učilišti STS ve Frýdlantě v Čechách, v prvním ročníku, kapela neměla jméno, nemohli jsme se nějak dohodnout, hráli jsme Beatles, Stouny, BTO, CCR a svoje jen asi tři věci. Kluky si už nepamatuju, musel bych se podívat do třídní knihy.
J. Z. Můžeš mi prosím povyprávět o svých dalších kapelách?
M. W. Jezdil jsem do Jindřichovic pod Smrkem k bratrům Láznickým, to bylo v letech 1974 – 1975. Tahal jsem bednu, zesilovač a kytaru vlakem. Hráli jsme jen na soukromých akcích, třeba narozeninách u holek doma a většinou nás rodiče po půl hodině vyhodili.
Jezdili jsme hrát do Liberce do Klubu Plamen na třídní srazy, měli tam profesionální aparaturu, ale stejně tahat věci vlakem bylo peklo. Bylo různé zkoušení po garážích a podobně. Hrál jsem i záskoky v tanečních kapelách na Frýdlantsku (Obří sud Libverda, Parkhotel Libverda, Taneční orchestr Elitex). Tam jsem začal s basou, jelikož jsem musel záskoky střídat. Měl jsem učitele Vlastika Berana, výborného muzikanta a saxofonistu (LŠU Frýdlant). Dále Karel Donát, bard mnoha kapel, pianista a bohužel pijan, který mě přesvědčoval, ať se věnuju pianu, ovšem marně. Karel Bernard, trombonista, výborný notař, to jsem poprvé zažil, čemu se říká hrát žebříky, tzn. stupnice pod i nad notovou osnovou.
Potom vojna, 1979 – 81 v Jaroměři, kapela Elektronic, klasický bigbeat, hráli jsme pro kluky v kasárnách a několikrát i na tanečních zábavách. Účastnili jsme se armádní soutěže talentů, ale nic moc výsledek, asi málo angažovanosti. Po vojně moc rockového hraní na Frýdlantsku pro mě nebylo, hrál jsem po kavárnách s takovejma disco kapelama, děsnej vopruz, ale jak říká můj kamarád Tomáš Marek, bubeník, člověk musí hrát, jinak vytuhne doma v bačkorách a to je konec. S kapelou ve Frýdlantě, s Jardou Svobodou. Zaskakoval jsem, až mi to zůstalo, za Martina Suskeho, který učí na konzervatoři v Teplicích kontrabas, potom s Karlem Hájkem po barech na Liberecku, Jablonecku i za kopcem. Záskoky po Liberci jako Huť, bary různě a to už mě ta kavárenská pakáž přestala bavit. Dohodl jsem se s Pepou Beránkem a šel do kapely Rival v jejím bývalém obsazení Pepa Beránek – kytara, Karel Mihulka – bicí, Zdeněk Hásek – kytara. To trvalo asi do roku 1986, potom jsme se s Pepou dohodli, že to balíme a on šel hrát country.
Já jsem nechal název už svojí kapely Rival v sestavě Michal Bubák – bicí, Milan Balcar – kytara. Takže ve třech a průběžně jsme se snažili vzít nějakého kytaristu a zpěváka, vystřídalo se tam cca 5 lidí. To bylo do roku 1992. Tam jsem to zapíchnul a nechal jsem veřejného vystupování na dva roky, měl jsem toho dost.
Pak mě oslovil Aleš Makyta a Tomáš Marek, kteří objevili zpěvačku Domču Duškovou. Připravovali ji na sólovou dráhu a dělali jsme to dva roky, bylo to fajn, o nic jsem se nestaral, jen zkoušel a jezdil na hraní, to jsem pochopil, co je to první signální u muzikanta, nikdy před tím ani potom jsem to už nezažil.
V první polovině devadesátých let jsme založili Bandoleros. Michal Bubák – bicí, Vláďa Malík – kytara, Mára Semančík – kytara a Lukáš Rejnart – zpěv. Vydržel jsem tam dva roky, pak už jsem na to neměl játra. Dál byl docela klid, jen nějaké country. Léty dosažený klid a patnáctileté cvičení na kontrabas. To dnes zúročuji v rock´n´rollu Přehmat Liberec a ještě několika veřejně jen sporadicky vystupujících partičkách.
J. Z. Jaké máš vzpomínky na přehrávky?
M. W. Přehrávky jsme museli mít jako každý, kdo chtěl hrát veřejně, musel jsem si udělat kapelnický kurz, ten jsme dělali v Experimentálním studiu v Liberci, které bylo tam, kde je dnes restaurace Potrefená husa. Vedl to tam Robert Gamba, byla to taková kulturní oáza v komunistickém Liberci. Kurz trval rok, musel jsem si několikrát vzít dovolenou, abych stihl hodinu. Pozitivní na tom byl Rudolf Mihulka, který nás učil skladbu a ostatní záležitosti interpretace. Chodili tam všichni strejcové ze všech vesnických kutálek, protože bez kapelnického kurzu jsi nemohl vést kapelu a ani přijít k přehrávkám. Napoprvé jsem to neudělal, bylo mi řečeno, že by bylo moc kapelníků. Opakoval jsem kurz i zkoušky asi za rok a uspěl jsem. Zkoušky byly tak trochu konzervatoristické. Zápis not, skladba, autoři, dějiny, mraky kravin a navrch závěry komunistických sjezdů, to se naštěstí dalo vyčíst v novinách. Jinak přehrávek jsme se účastnili i jen jako posluchači, jelikož tam logicky člověk narazil na spoustu muzikantů, které by jinak nepotkal a večírky potom byly unikátní i s občasným jamováním. Přehrávky jsme absolvovali celkem v pohodě, měli jsme sice napsat repertoár, kde muselo být 70 procent skladeb ze socialistického sektoru. To jsem vyřešil tak, že jsem dal písničkám české názvy a byli jsme domluvení, co která ta písnička znamená. Hrály se tři písně, a tak se to dalo ustát. Další kapitoly byly kontroly, které jezdily po zábavách. Tak trochu smutně legrační bylo sledovat rozdíl v kontrole tanečních koncertů na plesech, kde jsem hrál, v sobotu přijeli na bigbít a byli pěkně hnusný, málem mě to stálo licenci, když jsem pana Boumu kamsi. Už jsem to po několika prudách nevydržel. Než stačil pan chytrej zareagovat, byl listopad 1989.
J. Z. Co jsi poslouchal ve svých šestnácti letech?
M. W. Queen, Motörhead, Police, Abbu, Katapult. To jsem hrál u ohně na čundrech, moc se to kotlíkářům nelíbilo. Potom Olympic, Karla Kryla, Vláďu Mišíka, Plastiky, ty však tajně. Kupodivu jsem měl na vesnici docela zdroje LP, ale vlastně spíš jen melodické party. Byl jsem vychovaný na Glenn Miller Orchestra, West Side Story atd. Matka vpadesátých letech zažila podobnou muziku, tak nás k tomu vedla.
J. Z. Jak jsi vnímal razie normalizačního režimu proti máničkám?
M. W. Vyrůstal jsem na vesnici. V roce 1969 jsme se přestěhovali do Lázní Libverda a v té době to byla pěkná díra, stejně jako Hejnice. Táhlo mě to do Liberce a do Prahy, to je v 15 letech jasný. Na vesnici měli nalitý policajti navrch, párkrát mě šmikli vlasy a kontroly občanek na denním pořádku, i když mě samozřejmě znali. Pro mě to byla vlastně výhra, protože jsem si připadal alespoň trochu důležitej. Občas přijeli na podnik, aby mi dal vedoucí fouknout, protože mě v noci kontrolovali, když jsem se střízlivej vracel pěšky z hraní. Mánička jsem byl taky, ale myslím, že pro komanče bezvýznamná. Dělal jsem bigbít, a ne underground. To věděli velice dobře a všechno, párkrát mi to připomněli. Jinak jsem je měl, dá se říci, u prdele, asi jako celé to zřízení. Člověk musí žít a přežít, to je základ.
J. Z. Co hrála starší sestava Rivalu?
M. W. Klasiky té doby a jen pár vlastních písní Pepy Beránka – Kinks, ZZ Top, Schenker Group, UFO, Stouny atd.
J. Z. Kam jste potom s Rivalem jezdili hrát, byly to pouze převzaté věci nebo i vlastní, vzpomeneš si na nějaké?
M. W. Kapela hrála po celém okrese, a proto jsem říkal, že hrajeme okresní přebor. Byla to spousta hraní, všechno jsem musel objíždět, nikam se moc nebylo možné dovolat. Vozit plakáty, zařizovat sál, docela dost času to sežralo. Písniček vlastních jsme měli docela dost, myslím tak půlku repertoáru.
J. Z. Co bys mi povyprávěl o Kvídovi?
M. W. Jirka byl asi jako jeden z mála opravdový rocker. Žil tak až do konce, pro některé socka, já bych řekl, že dobrák, pro kterého bylo jen dnes. Poprvé jsem ho zažil v podchodu libereckého nádraží, nevím rok, nějaké sedmdesátky. Šel přede mnou a řval AC/DC, docela to v podchodu znělo a babky se mohly zjevit. Moc jsem etapu Syrinxu s Jirkou nezažil, byl jsem jen na jedné zábavě ve Studánce u Lip, ale nějak mě to neoslovilo. V Rivalu Jirka zpíval a ze začátku byl úplně v pohodě, to byl vlastně ženatý v Hrádku nad Nisou a vypadal slušně. Pak se rozvedl a frčel cestu rockera z kopce až ke krádežím v obchodním domě a nějaké té malé šatlavě. V podstatě jsme se o něj v kapele starali, často spal u mě v dodávce Robur. Dříve měl byt, chodily mu peníze ze zahraničí a to se pak na něj nalepily smažky a podobní, až přišel úplně o všechno kromě svojí svobodné duše. O to víc tak nějak nesouhlasím s tím, že Jirka leží u nějaké zdi hřbitovní, měl být poslán do větru, tak svobodně, jak žil. Když jsme se na jeho pohřeb a kremaci skládali, aby to nepadlo pod město, měl jsem si to prosadit, moje chyba.