1. Ahoj Tomáši, můžeš mi prosím říct o svých hudebních začátcích, motivoval Tě někdo z rodičů, příbuzných, kamarádů?
První vzor a idol byl můj táta-bubeník. Od útlého věku mě tahal na různé akce, jako třeba svatby, odpolední čaje. Já mu seděl na klíně a protože jsem nedosáhl na pedály, obstarával je táta a já hrál vršek paličkama. Lidi to měli rádi. Byl jsem taková cvičená opička.
2. Byly to hned bubny nebo jsi třeba pomýšlel na jiný nástroj či zpěv?
Od začátku mě jednoznačně učarovaly bubny, ale trochu jsem koketoval i s kytarou. Zpívat jsem se kloudně nikdy nenaučil, i když se do toho neustále a vehementně cpu.
3. Napiš mi prosím o své první kapele
Úplně první kapela bylo křeslo“ušák”v našem obýváku. Stálo před televizí a jakmile byl v bedně hudební pořad, už jsem mlátil do opěrek a polstrování. Muselo to být příšerné a zpětně si uvědomuji, že moje mamča byla svatá a trpělivá žena. Ovšem ta opravdická kapela byla HRC, kterou v Hrádku založili Leoš Mayer, Milánek Hampl a Milan Zajíček. Ani nevím, jak jsem se tam octnul. Pravděpodobně jsem jim zahrál break v písni I Was Made For Loving You od KISS, a tak mě vzali. To byl můj první hudební orgazmus.
4. Které kapely Tě ovlivnily?
Díky tátovi jsem získal všechny nahrávky od QUEEN na kazetách. To byla kapela jako bič a absolutně mě doživotně pohltila. Ale co by adolescent jsem byl kolektivně ovlivněn a poslouchal KISS, Led Zeppelin, Nazareth, Sveet, Slade, Deep Purple, Rush, Iron Maiden a samozřejmě Black Sabath a AC/DC. Ovšem do toho se mi líbil i pop. K tomu jsem se tenkrát nehlásil, ale líbila se mi ABBA. A dost mě chytly kapely Genesis, Kansas, Yes, Lake-Palmer&Emerson, King Crimson a později, ale zato nekonečně, Pink Floyd.
5. Cvičil Jsi na soupravu i doma v pokojíku?
Jeden čas jsem měl soupravu v pokojíčku postavenou. Místo sluchátek u uší bedny od gramofonu. Whitesnake na plný pecky nebo taky Van Halen. Bydleli jsme v domě se čtyřmi partajemi, takže žádná samota. Muselo to být pro sousedy dost nesnesitelný. Alespoň je na tomhle vidět, jakej jsem byl spratek bubenickej.
6. Ve kterých dalších hudebních uskupeních Jsi působil v osmdesátkách, kdo s Tebou hrál, jak to šlapalo, kde se zkoušelo a hrálo a točilo?
V osmdesátkách se věru moc netočilo. Pokud jsi chtěl veřejně hrát, musel jsi s kapelou absolvovat bolševické “přehrávky”. Ty jsem několikrát absolvoval s kapelou Grep, která hrála plesy i tancovačky. Vlastně to byl takový malý orchestr, plný zkušených muzikantů i bývalých kolegů mého táty. Tady jsem sbíral první hudební pohlavky a zkušenosti. S HRC jsme hráli “natajňáka” nebo na fingovaných abiturientských srazech. V Liberci jsem zkoušel s pár kapelama, ale pak spadla klec a já šel na 2 roky na vojnu.
7. Jaké máš vzpomínky na přehrávky?
Přehrávky byl bolševický vynález, jak mít pod kontrolou bigbíťáky, jak je šikanovat a diktovat jim, co se má a nebo nemá hrát. Prostě kokotizmus, jako celá ta bolševická doba. Ale kdo chtěl veřejně vystupovat, musel se kousnout do prdele a přehrávky absolvovat.
8. Vzpomeneš si prosím na kapely, které byly souputníky a se kterými jste se znali a také třeba i hráli?
To je pro mě strašně podpásová otázka. Já si skoro nic nepamatuju. Spřátelených kapel bylo moc a vždycky bylo fajn se s nimi socializovat. Byly to partičky z Hrádku a okolí, z Liberecka i Českolipska. Fakt bych nerad na někoho zapomněl, tak z toho zkusím vybruslit šalamounsky. Za celý dlouhý roky a mraky kapel a muzikantů, jsem potkal jen strašně málo blbů a kokotů. A to je fajn, ne?
9. Zkus mi prosím povědět, kam se chodilo v osmdesátkách na pivo – Liberec, Hrádek nad Nisou, Chrastava
V první polovině osmdesátek jsem na pivo určitě nechodil. Vedle muziky jsem závodil na lyžích a hodně sportoval. A v pivním období jsme, myslím, neměli jen jednu oblíbenou hospodu. Mě dost ulpěla v paměti liberecká restaurace Casino, kterou nedávno zbourali. Tam jsem to měl rád.
10. Které hospody byly centrem muziky, kam se chodilo na bigbeat v osmdesátkách?
V osmdesátkách jsem jezdil hlavně na letní tancovačky na Turnovsko. To byl pro mě vrchol štěstí. Vzít pajdu nebo kilo a jet v džísce s báglem a balíčkem Startek na bigboš. Tam jsem poprvé viděl a slyšel Romana Koreckýho a úplně se z něj podělal. Bože jak ten to dával. Můj druhý hudební orgazmus.
11. Co pro Tebe znamenal listopad 1989 a nástup devadesátek, jak se změnila muzika, odměny za hraní…..
Devadesátky byly jízda. Žádný přehrávky, žádný platový skupiny. Prostě tržní záležitost. Tohle období mám a navždy budu mít spojený s NEREM. Velký bubny, přede mnou skvělej Korek, po pravý straně Jirka Huml a na forbíně ve předu Láďa Malík a Michal Matouš. Za mixem Filip Hendrych. Autobus RTO předělanej pro kapelový účely. A fanynky! Hodně fanynek! A taky hodně zkoušení a nahrávání. Krásná bezstarostná doba. Já byl hubenej, vlasatej, vybouchanej blb, co chtěl dostat každou holku do kina. A protože holky mají rády bubeníky, tak se to i dařilo.
12. Co vše začalo být dostupné?
Především se otevřela cesta jak na to – “Know-How”. Videokazety se školama, jak hrát na nástroj. Zkušení bubeníci vydávali tištěné školy. Já si okamžitě koupil “Bubeníkem za 3 hodiny (denně)” od Františka Höniga. Byla možnost si pořídit lepší nástroje, než ty z Kraslic. Vznikala studia, nahrávky, videoklipy. Prostě jsme začali dohánět, co nám bylo v totalitě odpíráno. Třeba koncerty světových kapel, jejich desky, videa a live nahrávky.
13. Kterými kapelami Jsi prošel v devadesátkách a s kým jsi hrál?
Po vojně jsem hrál s kapelou Bonba, potom v NERU. Po skončení v NERU jsem hrál s dost kapelama. Střídal styly a trochu se hledal. Po narození dcery Aničky jsem dokonce s muzikou na rok praštitl. Pak jsem po letech potkal Aleše Makytu a ten mě přitáhnul zpátky do zkušebny a za bubny. Hodně jsme spolu cvičili a nakonec si nás Tomáš Hajíček vzal do Krucipüsku. Koncem devadesátek jsem odejel turné s Petrem Jandou k jeho sólové desce, s Alešem Brichtou a Ilonou Csákovou. Potom jsem se vyhodil z Krucipüsku a odešel do Prahy dělat kameníka, až mi jednou zazvonil telefon, a já byl pozvaný na konkurz do Lucie.
14. Jak vzpomínáš na Filipa Hendrycha, Spin Studio?
S Filipem jsme absolvovali až neuvěřitelná dobrodružství. Byli jsme takoví “buzna kámoši”, co spolu tráví víc času, než s partnerkama. Dokonce jsme to stvrdili (a je to na videu) čuráním do jednoho záchodu křížem. Byl to citlivej a hudebně nadanej kluk. Chybí mi a často si na něj vzpomenu. Studio SPIN byla naše domovská stáj plná skvělých lidí. A těch nahrávek, co tam vzniklo. S Honzíkem Rejentem přišlo do Liberce kus Prahy a to jsme tu potřebovali jako sůl. Honzík je hudební vizionář.
15. Přemýšlel Jsi počátkem devadesátek o profi dráze?
Vůbec. Ani jsem nevěděl, co to všechno obnáší. První půlka devadesátek byla o zábavě. Vymýšleli jsme ptákoviny a ty uskutečňovali. Prostě zábava na prvním místě. Bejt profík je zodpovědnost, takže na zábavu je méně času a prostoru.
16. Které kapely Tě v devadesátkách zaujaly na domácí a zahraniční scéně?
Na české hudební scéně mě neuvěřitelně zasáhly -123min. A další. Třeba Sluníčko, JAR, Koa, Narvan, Tata Bojs, 100 zvířat, Vypsaná Fixa,
Těch světových byly stovky.
17. Změnila se hodně muzika přichodem internetu kolem roku 2000?
Já bych řekl, že se muzika změnila příchodem CD. To byl začátek konce gramoprůmyslu, jak jsme ho do té doby znali. Neboli zlatý vinyl! Já ty cédéčka fakt nesnáším. V té době začal nahrávat každý, kdo si pořídil počítač a slušnou zvukovku, takže se hudební svět začal zaplevelovat hudebním odpadem a tunami debilních nahrávek. Zlatý vinyl!!!
18. Máš vzpomínky na Ještědského draka?
Samozřejmě. To byla pro mladé rockery velká událost. Byl jsem tam dvakrát s HRC a vždy to bylo pro nás poučné. Prostě hošani z vidlákova přijeli do města podívat se, jak se má bigbeat dělat. A liberečtí kluci nám to dali řádně sežrat. Honza Zrůst hrál tak pekelný akcenty na kotle v sextolách, že jsem si vážně krupnul do trenek. Tady jsem definitivně pochopil, že na bubny je potřeba někdy cvičit. A Roman Korecký zpíval tak vysoko a zabarveně, že jsem mu málem při setkání chtěl vykat. Trochu frustrující, ale převážně krásný a poučný zážitek.
19. Pokud srovnáš muziku, nástroje v době Tvých počátků a dnes, popiš mi prosím pár rozdílů.
Největší a zásadní rozdíl je v tom, že na začátku jsem vůbec netušil, že se na bubny cvičí. A kdybych tušil, nevěděl jsem jak. Dneska mám systémy, trackery, cvičím denně (někdy i hodiny), mám přístup k notám, videím, rudimentům. To se s osmdesátkama nedá srovnat. A v neposlední řadě materiál, nástroje a technika je kosmírně jinde dnes, než to bylo v osmdesátkách. Pomocí softwaru si oddělíš v nahrávce bubny, můžeš si part zpomalit. Na youtube je spousta videí, jak se který break hraje. Ale na druhou stranu tím vyrostla konkurence. Spousta mladých muzikantů hraje skvěle a to mě těší.
20. Odbočím chvilku ke klubům v Liberci, na co vzpomínáš ohledně libereckých klubů?
Nemůžu to nezmínit, že v libereckých klubech se řádně kalilo a pařilo. A taky jamovalo. To už se dneska moc nevidí. Hodně dobře na tom byl znovuoprášený a posléze zaniklý Růžový palouček. Na ten vzpomínám rád.
21. Kdo v době Tvých počátků hrál v Liberci a okolí na dva kopáky, byl Tvým učitelem, chodil Jsi do Zušky či soukromě k někomu?
Když jsem si pořídil druhý kopák, tak si myslím, že v té době nikdo na dva kopáky nehrál. Nerad bych někomu bral zásluhy či prvenství. Prostě o nikom nevím. Půl roku jsem chodil do divadla k panu Vondrovicovi na nauku a teorii. Na bubny mě nikdy nikdo neučil, do ZUŠKY jsem bohužel nechodil. Jsem takový bubeník “ulice”. Opisuji, okoukávám, poslouchám.
22. Jakým aktivitám se v současné době věnuješ?
Příští rok oslavím 30 let profi kariéry. Jednou mi František Hönig říkal. Není složité se tam nahoru dostat. Nejtěžší je se tam udržet. Dnes už vím, o čem tenkrát mluvil. Takže se snažím živit hudbou a vším, co s tím souvisí. Koncertuji s různými kapelami a projekty, nahrávám ve studiu, produkuji a pomáhám mladým kapelám a předávám zkušenosti mladým bubeníkům a bubenicím. Za těch třicet let jsem toho hodně podělal i pochopil a předávat vlastní zkušenosti je fajn a nejvíc. Poslední dobou se hodně zabývám fyziem pohybového systému, silovým cvičením a kompenzačními cviky. Prošel jsem si pekelnými bolestmi ramen zad a kyčlí. To tě přinutí se zamyslet a změnit přístup. A to všechno předávám mladým, aby nedělali chyby jako já. Bubnování je hornická práce v uranovém dole, ale pokud se o sebe staráš, můžeš vydržet hrát do vysokého věku.
23. Jaké to bylo s B – MOVIE HEROES?
Jednou větou byly B-Movie Heroes můj třetí hudební orgasmus. Skvělá parta skvělých muzikantů a jedný anglický kočky.
24. Máš svůj bubenický vzor?
Tvl. Asi milión. Vlastně každý bubeník mě něčím obohatí. Ale obecně mám rád ultimátní černý bubeníky a poslední roky koukám na holky bubenice. Nejen, že hrajou fantasticky, ale ještě u toho skvěle vypadaj a nemaj potřebu si s ostatními “měřit ptáky”. Ale jestli chceš nějaká jména…řekl sis o to:
holky:
Anika Nilles
Cindy Blackman
Karen Carpenter
Senri Kawaguchi
Yoyoka Soma
Hannah Ford Welton
Sarah
kluci:
Chris Coleman
Eric Moore
Aaron Spears
Greyson Nekrutman
Gavin Harrison
Todd Sucherman
Benny Greb
Jeff Porcaro
Jonh Blackwell
Jerrod Sulivan
Georgo Borlai
Ronald Bruner Jr.
Taylor Hawkins
Roger Taylor
Thomas Lang
JoJo Mayer
Neil Peart
Tony Royster Jr.
El Estepario Siberiano
Chad Smith